Vy jste byla nejenom jedna z prvních majitelek Mokky, ale byla jste úplně první klient, který využil službu „Opel domů“?
Ano, to bylo na samém začátku tohoto roku, v době tuhých koronavirových omezení, kdy se nemohlo ani chodit do showroomů, přibrzdila před našim panelákem odtahovka, na ní naleštěná Mokka s mašlí a sám ředitel českého zastoupení mi předal tuhle krasavici. To bylo opravdu milé…
Vy jste už před Mokkou vyzkoušela SUV Opel Grandland. Našla jste v těch autech nějaký prvek, který vás extra potěšil? Jako matka dvou malých dětí neustále tahám tašky s nákupy, takže jsem maximálně oceňovala možnost otvírání kufru pouhým kývnutím nohy pod zadním nárazníkem. A protože parkuji na ulici, nedám dopustit na vyhřívaný volant. Pro někoho je to možná zbytečnost, ale pro mne nutný doplněk, který chci mít ve všech budoucích autech!
Někdo je do aut fanda, někdo je považuje za pouhý prostředek k přepravě z bodu A do bodu B – jak jste na tom vy?
Jednoznačně se řadím do té první skupiny! Už od malička jsem auta strašně zbožňovala, pořád jsem si vysnívala, jaké to bude, až budu řídit, s plastovým umyvadlem jako volantem a vařečkou jako řadicí pákou jsem si v pokojíčku hrála na taxikáře a vozila svoje panenky. Prostě strašně jsem se na řízení těšila…
A kdy jste se tedy dostala za volant?
Za volant stojícího auta jsem lezla už jako malá holka. Táta to nerad viděl, ale jak to šlo, skočila jsem do našeho auta a představovala si, jak řežu zatáčky. Později, když už jsem byla větší, uprosila jsem tátu, aby mě nechal na polňačce kousek řídit – a to už tak slavné nebylo….
Nicméně v autoškole jste díky tomu asi nebyla úplné dřevo? To ne – jízdy mi fakt šly. Jenom si pamatuju, že v den závěrečných zkoušek jsem si uvědomila, že jsem „chyběla“ na lekci couvání – ale i to jsem zvládla. Horší to bylo s testy – ty otázky, resp. správné odpovědi mi prostě nelezly do hlavy. Pamatuju, že jsem si dělal spoustu těch testů „nanečisto“… a neudělal ani jeden bez chyby. Ale při zkouškách to asi nějak zafungovalo a já – šťastná jak blecha – se stala držitelkou novotou vonícího řidičáku.
Mladí řidiči jsou z pohledu četnosti karambolů statisticky vysoce rizikovou skupinou…
…tak bohužel tuhle statistiku mám svým dílem na svědomí i já. Bylo to snad tři dny poté, co jsem měla řidičák, strašně jsem pospíchala do školy. Na moji malou omluvu budiž řečeno, že mi tehdy reálně hrozil vyhazov ze školy za časté absence a pozdní příchody, takže jsem začátek výuky fakt nechtěla zase zmeškat! Tak si to svižně valím do centra a u Národního divadla, v takovém ošidném místě, najednou zleva tramvaj, takže na koleje jsem nemohla, a přede mnou – na místě, kde se to ale nesmělo – zaparkované auto. No – odnesl to jeho nárazník a moje světlo. Od té doby – ťuk ťuk – si dávám bacha a nebourám.
Vzpomenete si, kdy se ve vašem životě objevila značka Opel?
To bylo během studií na konzervatoři. To jsem ještě řidičák neměla, ale můj spolužák a dobrý kamarád měl vytuněnou Astru – zvýšený výkon (nebo jen vybrakovaný tlumič?), lepší podvozek, brutální spojlery… S ním jsem často jezdila na obří prázdné parkoviště nahoře na Strahově a driftovali… no asi spíš smykovali jsme jak šílení… Byla to děsná zábava, bavilo nás to a možná i troch naučilo, jak se auto chová v extrémních situacích.
Co vy a elektromobilita?
Já zatím s názorem vyčkávám. Na jednu stranu chápu, že musíme snižovat emise. Ale zatím se podle mne moc neví, co s použitými bateriemi, kde a jak těžit lithium… a z uživatelského pohledu si nedovedu dost dobře představit život s elektromobilem u nás na sídlišti. Na druhou stranu vím, že spousta lidí už elektromobily využívá a většinou si nestěžují. Takže si asi u Opelu půjčím nějaký elektromobil – vyrábí jich docela dost – a zkusím si nějakou dobu život s elektromobilem. Třeba mně to otevře oči?!?
